"Někteří se stanou odvážnými až tehdy, když už nemají jiné východisko."
Poslední dva měsíce jsme nesnili o ničem jiném, než o vlastním domě. Těšili jsme se na volnost a svobodu, čekalo nás ale zklamání a dřina. V několik dní nevětraném domě na nás čekal zvláštní odér, který jsme nedokázali nijak identifikovat a který se nakonec stal naším nejvytrvalejším nepřítelem. Na hraně mezi zápachem a příjemnou vůní krkolomně balancoval s obdivuhodnou vytrvalostí a my jsme nevěděli, jestli náš roztomilý malý dům nepříjemně smrdí nebo přívětivě voní.
Naše zastaralé představy o krajině Nového Zélandu se na Západním pobřeží opět probudily k životu. O Jižní polokouli jsme toho nikdy moc nevěděli, kiwi jsme považovali pouze za ovoce a Polynésie pro nás byla vzdálená asi tak stejně jako Mars s Venuší.
Po uvedení filmu Pán prstenu do kin se naše názory trošku projasnily, stejně jsme ale Nový Zéland považovali za jeden velký tropický ostrov. Před pěti lety bych jej ještě bezelstně umístila někam vysoko nad Austrálii a představovala si jen vysoké stráně porostlé zářivě zelenou vegetací, ledové vodopády a osamělé ptáky kroužící nad vlnami divokého příboje. Přesně taková příroda doopravdy obklopuje celých 600 km pobřeží naprosto neosídleného západu.
V malém zlatokopeckém městečku Clyde nás u sebe doma ubytovala usměvavá babička Anna. Jak jsme rychle zjistili, Anna je guru mezi couchsurfery. Za poslední roky u sebe ubytovala stovky cizinců, desítky studentů a několik velmi početných zahraničních skupin, které přijely na Nový Zéland na pozvání místní univerzity nebo výzkumného ústavu. Královna všech dobrosrdečně pohostinných skupin nám ukázala pokoj pro návštěvy a oznámila, že večeři bude servírovat v šest hodin večer. U stolu se k nám měl připojit německý pár, který Anna ve své vile hostila zároveň s námi.
V drsné přírodě regionu Catlins bychom dokázali strávit několik měsíců. V zapadajícím slunci nám před objektivy pózoval ušlechtilý kůň, tučňáci nás pomalu začali brát mezi sebe a kdybychom vydrželi do vln zírat ještě pár hodin, určitě by se na obzoru ukázala i nějaká ta kosatka. Abychom se ale stihli vrátit zpět včas, museli jsme pokračovat dál a pomalu tak nabrat směr k domovu.
S domem hrůzy za zády se nám vyráželo na další cestu velmi lehce. Opustili jsme krajinu hlubokých zálivů, dramatických skalních útesů a komářích hejn a vjeli do romanticky divoké přírody regionu Catlins. Hrubý vítr vanoucí v silných nárazech z Tichého oceánu ohýbal stromy kolem silnice až k zemi a jen se tak vysmíval topograficky dost nepovedenému pojmenování. Keře podél pobřeží vyrůstaly ve vzdušných nárazech už od narození a jejich kmeny tak rovnou rostly v obrovském sklonu.
Nejnovější komentáře